Náboženské představy Egypťanů

Náboženské představy starých Egypťanů, hierarchie uctívaných bohů a bohyň, představují poměrně složitý a rozsáhlý náboženský systém. Jeho typickými prvky jsou:

1. kult zvířat (v nich si Egypťané zosobňovali různé přírodní a společenské síly)
   • v podobě býka uctívali boha Hapiho (ve městě Memfidě)
   • v podobě posvátného berana boha Amona (v Thébách)
   • v podobě lvice bohyni války Sachmetu
   • v podobě šakala šakala boha pohřebišť Anupa
2. kult stromů a rostlin
3. kult vod, větru, půdy, hvězd a různých kamenů
4. značné množství nejrůznějších bohů a bohyň (vědci uvádějí více než 2500)
5. každý kraj a město mělo "svá" božstva, proto se nejvyšší egyptský bůh hledá velmi těžce (nejvíce rozšířen byl kult boha slunce Rea a kult vládce podsvětí Osirise)
6. za boha byl pokládán každý vládnoucí král Egypta
7. uctívání předků a kult mrtvých

Důvody mumifikací

Právě poslední znak egyptského náboženství je klíčem k vysvětlení stále zdokonalovaného umění mumifikace a balzamování. Proč tedy staří Egypťané věnovali tolik času a energie svým mrtvým? Proč se snažili uchovat neporušenost mrtvých těl? Jaké prostředky k tomu měli?
Egypťané věřili, že smrt neznamená zničení lidské bytosti, pouze její přechod do jiného světa. Aby mohl zemřelý v podobě ducha po smrti žít, musely být splněny dvě podmínky: za prvé, jeho tělo muselo zůstat neporušeno a za druhé, jeho duch (egyptsky zvaný ka) musel dostat od živých výbavu pro onen svět (potraviny, nápoje, zbraně, nábytek …). Mrtvý v jiném světě žil podle svého majetku a přiměřeně ochraňoval své potomky.

Technika mumifikace

Ze snahy zachovat tělo zemřelého se vyvinulo mumifikování mrtvých. Původně se těla jen potírala pryskyřicí a olejem, postupně se proces zdokonaloval a stával složitějším. Starověký historik Herodotos napsal: K mumifikování jsou určeni zvláštní lidé, kteří to provádějí jako řemeslo. Když jim pozůstalí přinesou mrtvolu, ukáží jim tři dřevěné pomalované podobizny mrtvých a řeknou, že první a nejskvostnější je podoba toho a toho, pak ukáží druhou, horší a levnější, nakonec třetí a nejlevnější. Řeknou jim ceny a zeptají se, podle kterého vzoru chtějí mít mrtvolu nabalzamovanou. Při mumifikaci první třídy vyberou mozek a vnitřnosti, do těla nalijí rozpouštěcí látky, pak ho vypláchnou palmovým vínem, vysypou vonným práškem a naplní pryskyřicí a skořicí. Potom uloží tělo na sedmdesát dní do sodného louhu natřou ho balzamovacími oleji, muže ostříhají, ženy naondulují, vypitvané části těla vyplní pryskyřičnými pilinami a pískem, nakonec zabalí tělo do obinadel z jemné tkaniny napuštěné klovatinou. Vnitřnosti konzervují podobně a uloží do zvláštních nádob - kanop. Třetí způsob balzamování, který si mohou dopřát i nezámožní, je tento: do střev se vleje ředkvový olej, pak se tělo uloží na sedmdesát dní do sodného louhu, a potom se už odevzdá příbuzným, aby si ho odnesli.
Technicky byl proces prováděn následovně. Nejdříve se vytáhl nosními dirkami mozek, a to kovovým háčkem. Pak se kamenným nožem otevřela břišní dutina a odstranily vnitřnosti (někdy se vytahovaly řitním otvorem). Vnitřnosti se uložily do kanop. Následně bylo vyňato srdce a nahrazeno kamenným skarabem. Následovalo omývání, nasolování a opětné vysušování. Proces trval až 70 dní.

Již v dobách Staré říše dokázali balzamovači zachovat nejen celkový tvar zemřelého, ale i rysy jeho tváře. Slavný objevitel mumie krále Tutanchamona, Howard Carter, tvrdil, že tvář mumie byla zachováná ve stejných detailech jako zlatá posmrtná maska.
Mumifikované mrtvoly se však musely ještě pohřbít. Nejprve se uložily do dřevěných rakví ve tvaru lidského těla, rakve se pak vkládaly do kamenného sarkofágu. Těla byla pohřbena vleže, ruce byly zkříženy na prsou, nebo na klíně, někdy byly nataženy po stranách. Původní, nejstarší hroby, byly jámy v písku vyložené kameny. Ty se změnily v tzv. mastaby, hroby složené ze dvou částí: povrchové a podzemní. V podzemní je vždy pohřební komora s rakví a komora (jedna či více) pro pohřební výbavu. Nadzemní část byla z cihel a tvořila pevný kryt. Někdy byla v této části mastaby i komora pro přinášení obětí.

Způsob balzamování i velikost a výbava hrobu Egypťana závisela na vznešenosti a bohatství zemřelého. Prvenství měli pochopitelně panovníci, kteří byli nadřazení všem ostatním a byli uctíváni jako bohové. Jejich hrobka musela být největší, nejbezpečnější, musela mít i chrám a svým tvarem se musela odlišovat od hrobů nižších vrstev egyptské společnosti. A tak se z mastaby vyvinuly slavné egyptské pyramidy. Ale to je již trochu jiná kapitola …

Pohřební výbava

Ještě je třeba zmínit se o výbavě, kterou si měli zemřelí nést na onen svět a která tvořila neodmyslitelnou součást hrobů. Výbava samozřejmě odpovídala postavení člověka ve společnosti a tak největší poklady byly v hrobech králů. Z Tutanchamonovy hrobky například vynesl Howard Carter 34 těžkých beden zlatého nářadí, šperků a drahokamů. V samotné pohřební komoře ležel v pozlacené skříni sarkofág vyřezaný z jediného kusu křišťalu. V něm byly tři do sebe vložené pozlacené rakve a v poslední z nich (z masivního zlata) ležela mumie krále. Na tváři měla zlatou masku, na prstech zlaté objímky, na krku dvojitý zlatý řetěz. V obinadlech bylo několik set kusů šperků. Dále byly v hrobce sochy zemřelého krále, sochy bohů, nábytek, trůnní křesla, válečné vozy, zbraně, vázy, slavnostní roucha, luxusní předměty denní potřeby.
Zde je na místě připomenout nepříjemný fakt, že tyto archeologické skvosty a fantastické prameny se v mnoha případech staly zdrojem bohatství vykradačů hrobek, kteří byli bohužel rychlejší než seriózní vědci.
Poslední připomínka se týká tzv. Knihy mrtvých. Jedná se o sbírku textů o 189 kapitolách, které se dávaly zemřelému do hrobu. Účelem bylo usnadnit mrtvému cestu do podsvětí, pomoci mu obstát při posledním soudu boha Osirise, zajistit mu blažený život v jiném světě. Zapisovaly se na papyrus. Sepsány do definitivní podoby byly texty kněžími Nové říše.

Kristýna Hejnová